Na Piemontu se dá krásně demonstrovat specifikum italského apelačního systému – totiž mohutné překrývání a prolínání se jednotlivých apelací. Ne, že by se jinde v Evropě nevyskytovala místa, v nichž je možné produkovat víno s rozdílnými apelačním zatříděním, ale Itálie je extrém. Zrovna apelační mapa okolí piemontského městečka Alba vypadá, jakoby kdyby na ni někdo házel jednu pizzu za druhou a z každého mastného fleku vznikla nová apelace.

Stoupneme-li si třeba na jižní okraj zmíněné Alby a koukneme na nejbližší vinohrad, tak vězte, že z něj může být víno označené jako Barbera d´Alba nebo Dolcetto d´Alba nebo Dolcetto di Diano d´Alba nebo třeba Nebbiolo d´Alba… a to jsem ještě na pár určitě zapomněl. Půjdete-li dvacet kilometrů na severozápad směrem k městu Asti, budete stát ve vinohradu, z nějž může vzejít Barbera d´Asti, Moscato d´Asti. Pak dojdete do samotného města Asti a zjistíte, že v jeho nejbližším okolí nemůžete produkovat Dolcetto d´Asti. Zajímalo by mě, jestli se v tom ještě orientují samotní piemontští vinaři.

Proč taková apelační anarchie? Pomineme-li fakt, že jsme v Itálii, pak přehlednosti italských regionů nenahrává velké množství původních i importovaných odrůd a převážně hornatá krajina s blízkostí moře vytvářející teoreticky a někdy i prakticky velmi specifická prostředí pro pěstování hroznů. A ještě k tomu musíme přidat entuziasmus Italů pro vytváření nových apelací nejvyšší kategorie DOCG (Denominazione di Origine Controllata e Garantita). Mají jich 74! Španělé mají stejný apelační systém, přičemž nejvyšší kategorii DOCa splňují jen dvě apelace. Ale zpět do Piemontu, kde slovo terroir rozhodně není jen zbožným přáním.

Terroir

Slovo piè znamená v italštině noha a monte zase hora. Asi bych Piemont volně přeložil spíše jako podhůří než horská šlapka… Piemont je obklopený Alpami ze všech stran, dokonce i na jihu, padesát kilometrů od přístavu v Janově je krajina krajně dramatická. Samotnou hlavní vinařskou oblast kolem Asti tvoří pahorkatina Monferrato a jenom pět procent vinohradů z celého Piemontu je klasifikováno jako ležící na rovině. Vše ostatní jsou kopce, kopečky, svahy, amfiteátry s různou výškou, sklonem, orientací a tudíž i mikroklimatem. Právě nadmořská výška, sklon a dostatek slunečního svitu spíš než půdní složení určuje, jaká odrůda bude ve vinohradu vysazena.

Barbera se na rozdíl od Nebbiola pěstuje na mnoha místech v Itálii. V Piemontu zabírá celou třetinu z celkových 45 000 hektarů, a to hlavně ve dvou velkých apelacích Barbera d´Alba a Barbera d´Asti. Zatímco v okolí Alby převažují půdy s vyšším obsahem písku nebo vápence a víno je komplexnější a plnější, v okolí Asti jsou půdy spíše hlinité, což dává Barbery lehčí a elegantnější. Nicméně i velmi trénovaný degustátor by měl problém najít deset rozdílů, protože u Barbery daleko více záleží na tom, jak se vyrábí, než odkud pochází.

Víno

Barbera byla ještě v osmdesátých letech tím, co Angličané krásně nazývají workhorse variety, tedy odrůda, která plní funkci tažného koně, odrůda, která se používá ke všemu možnému, jen ne k výrobě kvalitního vína. Hezká je vzpomínka jednoho z průkopníků kvalitní produkce z této odrůdy Alfiera Boffy: „V šedesátých letech se Barbera běžně dělala s deseti gramy kyseliny na litr! Takové víno se nedalo několik let pít. A často se nedalo pít vůbec.“

Barbera je každopádně úžasným vínem do gastronomie. Utáhne těžší pokrmy z červeného masa, stejně jako nezabije jemnější těstoviny nebo kachnu. Navíc dobrou Barberu většinou unese i rozumný rozpočet na večeři.

Červenou klasikou z Piemontu je Nebbiolo, na němž jsou založeny slavné apelace Barolo a Barbaresco. Jenže to tak trochu vypadá, že mimo B & B nad ním lidé ohrnují nos. Naprosto neprávem. Například víno označené jako Langhe je Nebbiolo z oblasti jižně od Alby a spadá pod něj vše, co nejde označit za Barolo nebo Barbaresco. Langhe od Produttori del Barbaresco patří k nejlepším červeným vínům z nerezu, jaké autor kdy pil. Šťavnaté, typické a velmi brzy přístupné, což se o B & B říct rozhodně nedá. Stejně jako u Barbery se i u Nebbiola řeší jeho zrání a stejně jako u Barbery existuje několik přístupů od nerezu po barrique. Malé sudy má v oblibě Claudio Alario a jeho Nebbiolo d´Alba Cascinotto si nezadá se základním Barolem. Extrémní pojetí Nebbiola pak najdete v severně položeném regionu Gattinara, kde tuto odrůdu nazývají Spanna. Chladná apelace, kdysi slavnější než Barolo a Barbaresco, produkuje Nebbiolo s mimořádně vysokou kyselinou a velkým potenciálem pro archivaci. Toto víno si vychutnají hlavně zkušenější vínomilci.

V Piemontu se, co se týká vína, nedělá špatně téměř nic. A i když jsou bílé odrůdy rozhodně v defenzivě, stojí za to. Bílá odrůda Arneis, která se pěstuje především mezi městy Alba a Asti v apelaci Roero se dlouho používala jen k osvěžení červených vín z Barola, ale v osmdesátých letech se zjistilo, že z této odrůdy, která se nepěstuje téměř nikde jinde na světě, může být setsakramentsky dobré bílé víno. Ve vůni může být ještě trochu rezervované s bílými broskvemi, meruňkou a sotva zralým ananasem, ale v chuti je striktní a přitom plné, ovocně svěží většinou s lehkou mineralitou v dochuti. Pokud je o něj ve vinohradě dobře postaráno, tak se jedná o další z italských bílých překvapení. Vyhlášený Arneis dělá například piemontský top producent Vietti.

A sladká tečka na závěr. Doslova. Jemně perlivé Moscato d´Asti je zoufale přehlíženým dezertním vínem. Tato odrůda, jež je po světě zastoupena mnoha různými klony se dočkala zejména v Americe totálního komerčního zbastardění. Přitom piemontská verze s necelými šesti procenty alkoholu a fantasticky elegantní aromatikou doprovodí mimořádně dobře zmrzlinové, ovocné i lehčí čokoládové dezerty. Moscato d´Asti je z odrůdy Muscat Blanc à Petits Grains, což je to nejlepší z muškátovitých. Kvalitní producenti si za toto nízkotučné víno řeknou o 10 až 15 eur, ale svojí elegancí položí své americké i jihomoravské konkurenty na ipon.