Amarone della Valpolicella DOCG

Amarone della Valpolicella DOCG

Amarone je jedno z nejzábavnějších vín na světě. Má vtipnou historku o svém vzniku, vyrábí se prapodivným způsobem a jeho styl je tak vyhraněný, že si kvůli němu můžou dva sommeliéři dát souboj na vývrtky. Dobře se o něm mluví, píše a celkem dobře se i pije.

Historie

Slovo Amarone se na lahvích začalo objevovat začátkem padesátých let. „Velké hořké“, jak zní volný překlad, je takovým malým velkým nepovedeným parchantem vína Recioto, které má naopak tradici úctyhodnou a básnil o něm už Plinius. Recioto je víno založené na severoitalské odrůdě Corvina, často s podílem další místní odrůdy Rondinella, popřípadě marginálním příspěvkem dalších lokálních odrůd. Je to víno červené, hutné a sladké, proslulé tím, že se vyrábí z částečně usušených hroznů. Mezi sladkými červenými víny nepochybně šlechta. V technologickém pravěku se fermentaci Reciota občas nepodařilo zastavit a vzniklé suché víno bylo považováno za podřadné. Většinou se o něj podělila čeládka nebo šlo do kuchyně. Jenže jak se ve dvacátém století měnily chutě konzumentů, začalo se toto suché, hořké a chlapácké Recioto jevit jako zajímavá alternativa. A děly se věci. Amarone se prokousalo ke komerční produkci a koncem sedmdesátých let uhranulo německý a hlavně americký trh. Od té doby jeho popularita neklesá a to ani v současnosti, kdy vína s obsahem alkoholu 15 % a více zrovna neletí. Co naopak letí, jsou ceny kvalitních Amarone. Samozřejmě nahoru. Tato success story má i svou smutnější paralelu, když se ve snaze vydělat na popularitě Amarone za posledních deset let zvětšila apelace Valpolicella DOC (s níž se Amarone della Valpolicella DOCG územně překrývá) o 1500 hektarů a limitní podíl hroznů, které mohou být jedním vinařstvím zpracovány jako částečně usušené, se zvýšil na 70 %. Někdo zkrátka chtěl dostat Amarone do supermarketů a podařilo se mu to, hlavně v průlomovém roce 2002, kdy nejlepší vinohrady na kopcích zpustošilo krupobití, přičemž poptávka po čemkoliv s názvem Amarone rozhodně nehodlala rok čekat. Argumenty, že k výrobě Amarone nestačí hrozny jen usušit, ale ty hrozny musí také za něco stát, se odrazily ve vytvoření dvou apelací – Amarone della Valpolicella a Amarone della Valpolicella Classico.

Terroir

amarone-costasera-vineyard.pngProč má smysl hledat na konci názvu apelace slovo Classico? Stejně jako u Chianti Classico jde o původní, nejstarší a vyhlášenou část Valpolicelly. Začíná asi deset kilometrů od jihovýchodního břehu Lago di Garda a tvoří na jih orientovaný amfiteátr svažitých vinohradů s vulkanickým podložím. Zbylá oblast Valpolicelly se táhne dál na rovinatý východ a podle Sandra Boscainiho, jednoho z prvních průkopníků Amarone, se hrozny z této oblasti nehodí nejen k produkci Amarone ale ani k produkci jakéhokoliv rozumného vína. To je hodně ultimativní názor, zvlášť když některé výjimky potvrzují pravidlo, ale podporuje to myšlenku, že Amarone nelze dělat všude a že Classico má specifický terroir. Tak například, tradičně se hrozny ukládaly do malých stodol na kopcích přímo nad vinohradem, kde se sušily na bambusových rohožích (dnes je to často dobře klimatizovaný hangár s kontrolou vlhkosti, kdesi daleko od vinice). Tyto dobře větrané stodoly byly umístěny tak chytře, aby k nim nedosáhly podzimní mlhy a sušené hrozny nenapadla botrytida. Jenže, a teď se dostáváme k opravdu jemným terroirovým nuancím, hrozny na „classických“ vinohradech chráněných před větrem bývají napadeny zárodky botrytidy už ve fázi vytváření prvních bobulí a to prosím zevnitř. Ve druhé fázi sušení se potom botrytické spory v hroznu vyvinou a výsledkem jsou vína opulentnější s dekadentními chuťovými aromatickými projevy, občas na úkor vyváženosti vína.

Podstatnějším argumentem pro svažité vinice Classica je ale fakt, že půda je zde méně úrodná než na rovinách, tudíž výnosy nižší, bobule menší a víno koncentrovanější.

Víno

140-appassimento-serego-alighieri.pngVýroba suchého vína z částečně usušených hroznů není zdaleka výsadou Valpolicelly, nabušit víno trochou koncentrovanějších bobulí bylo (nejen) v Itálii dříve celkem běžné. Nicméně jen Amarone povýšilo tuto praktiku na modus operandi. Základní odrůda Corvina (popř. příbuzná odrůda Corvinone, s většími bobulemi a jistějšími výnosy) není sama o sobě žádným zázrakem, má sice dobrou kyselinu a zajímavý ovocný projev, ale barva a taniny jsou slabší, přestože bobule jsou malé s tlustou slupkou. Proto je součástí Amarone blendu Rondinella, která aromaticky nijak neexceluje, ale dává vínu slušnou porci barvy a krapet struktury. Ono to vlastně vypadá, že se tyto odrůdy nehodí k ničemu jinému než k sušení, pokud má víno za něco stát.

Giuseppe_Arcimboldo_-_Rudolf_II_of_HabsbHrozny se sušením dehydrují několik měsíců a podle apelačních pravidel nesmějí do lisu dříve než v prosinci a jejich tekutý obsah by měl klesnout na 40 %. Vůbec, jsme-li u apelačních pravidel, tak má Amarone della Valpolicella DOCG několik unikátních paragrafů. Třeba minimální obsah alkoholu 14 %, nebo minimální bezcukerný extrakt 28 g/l a 32 g/l u Riservy, víno může mít až 12 gramů zbytkového cukru a musí zrát minimálně dva roky, Riserva pak čtyři. V apelačních pravidlech nejsou žádné požadavky na typy dřevěných sudů pro zrání vín a ve Valpolicelle je to s nimi jak na houpačce. Tradiční deseti a více hektolitrové botti vystřídaly v devadesátých letech sudy typu barrique, ale v současnosti jsou mohutné botti zpět, díky svému nižšímu vlivu na ovocný projev vína. A pokud jde o ovoce, pak Amarone nemá konkurenci. Když si přivoníte ke sklence kvalitního Amarone, máte pocit, že jste císařem Rudolfem II. na slavném ovocném portrétu od Giuseppe Arcimboldiho. Třešně, višně, švestky, borůvky, přezrálé ostružiny, čokoláda, lékořice, marcipán a hlavně rozinky. To vše Vám vlétne do nosu s razancí disku metnutého Imrichem Bugárem. Víno je neuvěřitelně koncentrované, hutné, ovoce v chuti je spíše sušené či marmeládové a dochuť předlouhá. Jenže pozor, Amarone má vysoký až velmi vysoký obsah alkoholu. Sám autor ochutnal i 17%. Pokud si víno nezachová svěží kyselinku, která by ovocností vína držela alkohol v rovnováze a dostatek taninů, jež by naopak jistily alkohol zezadu, pak se z něj stane jam, který někdo zalil vínovicí, což není ani trochu zábavné. Zajímavé je to s potenciálem k archivaci. Amarone se ani zdaleka nemůže měřit s nesmrtelným Barolem z nedalekého Piemontu. Zraje rychleji, ale krásně a na výše uvedenou hromadu chutí a vůní přidá tabák, černý čaj nebo kouř z dřevěných uhlíků. Optimální doba pro kvalitní Amarone je zhruba osm let od sklizně, ale záleží samozřejmě na producentovi a ročníku. Amarone od kultovního producenta Romana Dal Forna se v dobrých ročnících dočkají dvacítky v plné kondici.

Že na vinětě nemusí být nutně „Classico“ dokládá Amarone della Valpolicella od Roccola Grasiho, které si běžně chodí pro pětadevadesátková hodnocení u italských i světových kritiků. Takové víno pak skvěle doprovodí zvěřinu a také sníh za oknem.