Barolo DOCG

Barolo DOCG

Otřepaná fráze říká, že Barolo je „Víno králů a král vín“. A je to pravda. Na světě neexistuje víno, které by bylo tak komplexní, strukturované, mohutné a přitom majestátní, těžko přístupné a přísné jako ředitelka polepšovny. Kdyby mělo mít Barolo svůj ekvivalent v koření, tak to bude chilli. Barolo není pro každého, ale pro ty, kteří mu propadnou, je vysoce návykové, což není úplně dobré, protože je děsuplně drahé.

Historie

Na to, jaká reputace Barolo předchází, jde o víno s relativně krátkou historií. Piemontská původní odrůda Nebbiolo dozrává velmi pozdě, ke konci října, a tamní chladné počasí na sklonku listopadu dlouho bránilo moštu ve studených sklepích prokvasit do sucha, takže ještě v polovině devatenáctého století šlo o víno sladké. Šílená představa. Hrabě Camillo Cavour se, vedle svých drobnějších projektů jako bylo třeba sjednocení Itálie, rozhodl reformovat piemontské vinařství a do sklepů Markýzy z Barola pozval francouzského enologa Louise Oudarta. Ten vysvětlil místním sklepmistrům význam slova hygiena a na světě bylo první suché Barolo. Je tu ovšem i jiná teorie, zachraňující pověst italských vinařů, která přiznává prvenství v moderní vinifikaci Nebbiola Paulu Francescu Staglienovi, jehož metodu ve svých sklepích uplatnil a následně rozšířil… hrabě Cavour. Tak jako tak je tedy moderní Barolo zřejmě na světě díky prvnímu italskému předsedovi vlády. Toto víno se také rychle ujalo na stole sardinského krále Carla Aberta (jeho sklepy byly rovněž jedny z prvních produkující suchou variantu Barola, možná proto, že jeho velkým přítelem byl… ano, hrabě Cavour) a ze sladkého čehosi se poměrně rychle stalo víno králů.

Mapa regionuDvacáté století už není sice tak zábavné, ale pro region Barola se v něm odehrálo několik důležitých událostí: v roce 1934 oficiální ohraničení oblasti, v roce 1966 zisk apelačního DOC, v roce 1980 pak DOCG. V průběhu těchto administrativních kroků sice došlo k několika hádkám o to, co je ještě Barolo a co ne, ale v současnosti je Barolo DOCG považováno za jednu z nejlépe fungujících italských apelací s promyšlenými pravidly. Díky výnosům stanoveným maximálně na 56 hektolitrů na hektar a minimálně tři roky dlouhým zráním v dřevěném sudu (postupně sníženo na rok a půl a další rok a půl v lahvi) si Barolo udrželo konstantně vysokou kvalitu, pověst a ceny, o čemž se většině italských regionů mohlo v druhé půlce minulého století jen zdát. Vinaři také velmi rychle pochopili komerční potenciál burgundských „crus“ a začali na etikety svých nejlepších vín přidávat jména vinohradů, což postupně doplnili extenzivním průzkumem půdy, aby se za věhlasné vinohrady nepovažovaly úplně všechny. Že jsme pořád v Itálii, ukázal rok 2011, kdy se některá crus nápadně zvětšila, třeba slavný vinohrad Bussia dostal třináct kilometrů navíc. Barolo DOCG drží i tradiční italské označení Riserva, jež v této apelaci znamená pětileté zrání, z toho minimálně rok a půl v dřevěných sudech, zbytek v lahvi.

Terroir

Nebbiolo je mezkovitá a rozmazlená odrůda. Dozrává velmi pozdě, ale nemá ráda horko. Nemá ale ráda ani zimu. Nejlepší vinohrady v Barolu jsou ve vrchních částech svahů nejlépe vystavených slunci, ale zhruba 300 metrů nad mořem už průměrná teplota přece jen trochu klesá a s ní přímo úměrně klesá chuť Nebbiola dozrávat. Aby ze sebe Nebbiolo vydalo to nejlepší, potřebuje navíc specifické půdní složení. Proto také většina pokusů pěstovat tuto odrůdu mimo Piemont skončila pohromou. Barolo DOCG není zrovna velkou apelací, přesto se jeho necelých 1900 hektarů položených jihozápadně od města Alba pracovně rozděluje na polovinu východní a polovinu západní. Na východě, v okolí vesnic Serralunga a Castiglione Falletto, převažují písčité půdy s vysokým podílem vápence a vína z této oblasti jsou lehká a elegantní jako pancéřová pěst. Ovšem jejich mohutná a skvěle vysoustružená struktura jim dává nekonečný potenciál zrání a je nesmysl konzumovat je mladší deseti let. Městečko Barolo a vesnice La Morra na západě mají kolem sebe vinohrady zakořeněné v křídových slínech a vína pocházející z jejich hroznů jsou přece jen přístupnější, elegantnější a aromatičtější, ale stále mluvíme o Barolu, tudíž i tyto atletičtější vína hravě rozdrtí na prach většinou světové produkce červeného.

Vinice Barolo DOCGToto geografické rozdělení zní jednoduše, ale zrovna v Barolu záleží víc než kde jinde na tom, kdo víno vyrábí. Na konci minulého století se mluvilo o „barolských válkách“, kdy proti sobě stáli takzvaní tradicionalisté a takzvaní modernisté. Brutální nepřístupnost Barola v ne úplně dávné minulosti byla z valné části způsobena vinifikací, kdy se mošt ve velkých betonových tancích nebo dřevěných sudech chladných sklepů dobré dva týdny rozhodoval, zda vůbec připustí nějakou fermentaci. Pustil-li se do akce, pak jeho teplota vyskočila někam nad pětatřicet stupňů, čímž se smázla většina ovocných aromat, poté s nastupující zimou teplota moštu opět klesla a to tak nízko, že se fermentace vlekla klidně tři měsíce s následkem masivní extrakce taninů. Ale to bylo ještě před „válkou“. Moderní technologie, především kontrola teploty fermentace, přinesly do barolských sklepů možnost více ovlivňovat výrobu vína, ale o jeho stylu měli vinaři různé představy. Tradicionalisté trvali (a trvají) na dlouhé až měsíční maceraci ve velkých sudech, zatímco modernisté sázejí na rotovinifikátory a sudy typu barrique a na kratší maceraci i fermentaci za teplot pod třicet stupni celsia, aby se zachovala ovocná aromata. Rovněž pečlivě kontrolují teplotu ve sklepích, aby řádně proběhla fermentace malolaktická. Logicky to vypadá na jasnou výhru modernistů, ale sudy typu barrique mají také tu známou vlastnost, že do vína uvolňují aromata jako vanilka, kakao či toast a typický komplexní aromatický projev Nebbiola (růžový květ, višně, třešně, ostružiny a asi dvacet dalších…) může najednou hrát druhé housle. Nejlepší řešení je asi někde mezi a jak tvrdí Master of Wine Constantinos Lazarakis, po dvaceti letech chutnají moderní i tradiční Barola stejně.

Víno

Vína BaroloNebbiolo je odrůda s tenkou slupkou a Barola tím pádem nezkušeného zmátnou jen středně intenzivní granátovou barvou. Ovšem testovací poznámky dobrého Barola vypadají asi takto: kyselina – vysoká, taniny – vysoké, tělo – plné, intenzita chuti – vysoká, dochuť – dlouhá… Tohle víno nebere kompromisy, ale zvláště pokud je mladé může být také dost nevycválané a po první skleničce člověku znecitliví dásně jak po injekci novokainu. Hodně záleží na způsobu vinifikace (tradiční, moderní) a samozřejmě ročníku, ale lze říct, že až po deseti letech začnou kvalitní Barola ukazovat nevídanou komplexnost svěžích aromat višní a černého ovoce, růží a dehtu, bylinek, kůže, sedla, minerální slanosti, tabáku nebo lékořice. Taniny zůstávají mohutné, ale zrání v lahvi je zjemní, zatímco vysoká kyselina drží víno i po mnoha letech nebývale svěží. Koncentrovanost velkých vyzrálých Barol je tak silná, že člověk neví, jestli ještě pije víno nebo už žvýká sušené višně. Bohužel jsou vyzrálá Barola téměř k nesehnání a když, tak za nekřesťanské peníze. Na stále velmi mladou Riservu Monfortino od Giacoma Conterna z roku 2004 (100 bodů od Roberta Parkera) si připravte 900 eur. Pokud nechcete kvůli dvěma bednám Barola prodat auto, pak to jde i lépe, ale Barolo není levné nikdy. V loňském roce uveřejnil časopis Decanter článek o věhlasném barolském vinohradu Cannubi a ve výběru z nejlepších vín tohoto vinohradu získalo nejvyšší hodnocení Brezza Cannubi 2010. Další skvostné ročníky jsou 2006, 2004 a 2001 a lépe je se vyhnout ročníku 2002. Letos v dubnu pak udělal výše uvedený anglický odborný měsíčník velký test Barol ročníku 2010 a první místo získalo opět Barolo Brezza ale tentokrát z vinohradu Sarmassa. Experti v čele se světovým specialistou na italská vína Ianem D´Agatou tento test zakončili doporučením: Na nic nečekejte a kupujte!