Vína Kampánie

Vína Kampánie

Sto let před naším letopočtem nebylo ve starověkém Římě vyhlášenější víno než Falernské. Hvězdy tehdejší komunální politiky jako Crassus, Pompeius či Caesar ho měly na stole při všech oslavyhodných příležitostech, tedy asi tak sedmkrát do týdne. Falernské ve volném překladu znamenalo víno z dolních poloh svahů severozápadní Kampánie, bylo to víno bílé, ale s největší pravděpodobností silně oxidativní, neb bylo vyhlášené tmavě hnědou barvou a ideální dobou konzumace po deseti letech. Plinius zmiňuje, že to bylo jediné víno, které se dalo zapálit!!, takže jeho obsah alkoholu byl zřejmě dost divoký. Dlužno podotknout, že v tehdejší době se víno při konzumaci běžně ředilo vodou, ne snad z úsporných důvodů, ale přece jen orgie musely mít nějakou šťávu a kdo odpadnul brzo, přišel o nejlepší.

Dvě hlavní kampánské odrůdy Aglianico a Greco (v doslovném překladu řecký) odkazují na to, že pěstování a výrobu vína v Kampánii zavedli staří Řekové. Panuje i (zřejmě mylné) přesvědčení, že obě odrůdy rovněž pocházejí z Řecka, ale o tom později.

Kampánie od starověku zaznamenala slušný ústup ze slávy, ale v současnosti je definitivně jednou z hvězd jižní Itálie, protože jejich 50 000 hektarů vinic roste v některých z nejzajímavějších italských terroirů.

Terroir  

vineyard.png – tedy „řecký“ – je signifikantní bílou odrůdou Kampánie a nejslavnější kousky pocházejí z DOCG Greco di Tufo. Každý laický půdoznalec by se těšil na výrazná minerální vína z vulkanického podloží – koneckonců k Vesuvu je to co by magmatem dohodil – a také se jich dočká. Greco voní kouřem, popelem, citrusy a medem, potud všechno v pořádku. Jenže Tufo tady znamená to, co v angličtině Tufa, tedy ne to, co v češtině tuf… no, abychom se v tom nemotali, tufa je druh porézního vápence s perfektní schopností odvádění i zadržování vody. Aby toho nebylo málo, Greco sice znamená „řecký“, ale DNA těchto hroznů Peloponés nikdy neviděla. Přestože toto neřecké řecké mate tufem, jde o víno svěží s plnějším tělem, skvělou grapefruitovou a broskvovou linkou a minerální dochutí. Další z italských bílých objevů, i když pozor, Greco se v jižní Itálii říká lecjakému bílému vínu, které zdaleka nemusí mít kvality di Tufa.

aglianico.pngJeště slavnější DOCG je Taurasi. Tamní sukulentní červená vína odrůdy Aglianico rovněž nepochází s největší pravděpodobností z Řecka, přestože některé zdroje tvrdí opak. Podle posledních výzkumů jsou tyto odrůdy spojovány s Řeckem proto, že z nich byla produkována vína ve stylu těch řeckých, tedy s patrným zbytkovým cukrem (takže mohly být i z Jižní Moravy…). Tisícihektarové Taurasi zahrnuje jak půdy vulkanické, tak půdy s vysokým obsahem vápence a rovněž vinohrady s velmi kolísající nadmořskou výškou a to až do sedmi set metrů nad mořem. Právě nižší teploty ve vyšších nadmořských výškách prodlužují Aglianicu dobu zrání a často se sbírají až v listopadu. Aglianicu z Taurasi se říká „Barolo z jihu“, díky jeho vysoké kyselině a chlapáckým taninům. Nicméně „Barolo z jihu“ se nazývá i od úpatí sicilské Etny pocházející Nerello Mascalese a dle zkušeností autora ani Aglianico ani Nerello brutality barolského Nebbiola ani v nejmenším nedosahují. A to je v podstatě dobře. DOCG Taurasi sice musí zrát minimálně tři roky, než je připuštěno na trh, ale je pak celkem slušně pitelné, přičemž si zachovává dobrý potenciál zrání. Dejte si stejně staré Barolo a můžete věnovat dásně Armádě spásy.

Třetím z velkých terroirů Kampánie je DOCG Fiano di Avellino (také jsou všechny vedle sebe). Fiano se podle nadmořské výšky mění jako měňavec, může být stejně kouřové a minerální jako Greco di Tufo nebo, pokud pochází z nižších poloh, mohutné až tropicky ovocné. Stejně jako v Taurasi jsou avellinské vinohrady kombinací vulkanických i porézních půd s vysokým obsahem vápence.     

campania-map.pngJeště jedno zajímavé místo. Hlavním městem Kampánie je, jak známo, Neapol a nad ním se tyčí ještě relativně nedávno popel chrlící sopka Vesuv. Právě okolí Neapole je vyhlášené hardcore vulkanickými půdami s obsahem písku a popela tak vysokým, že keře odrůdy Falanghina nepotřebují americkou podnož, protože fyloxeře se v tomto prostředí vůbec nelíbí. Kdo by čekal, že vína z této oblasti budou silně minerální, tak vedle nebude.

A pokud vám sopky ani vápenec k životu nestačí, tak vězte, že další za zmínku stojící kampánský terroir je DOCG Aglianico del Taburno. Řeka Volturno zde mezi dramatickou pahorkatinou vulkanického původu (jak jinak) vytváří půdy plné písčitých sedimentů a místní Aglianico je, na rozdíl od Taurasi, lehce ovocnější a méně nepřístupné.

Je zvláštní, že pro mnoho lidí je Kampánie jen místem, kde je „ta sopka“, ale z pohledu vínomilce je to jeden ze tří nejzajímavějších regionů Itálie vedle Toskánska a Piemontu.

Víno

Lacryma Christi neboli Ježíšovy slzy, zní jako název vína skoro tak strašně jako slovenské Venušino čaro. Chutná lépe, ale ne zas tak moc. Lacryma Christi je víno bílé (odrůda Coda di Volpe) i červené (odrůda Piedirosso) v drtivé většině jednoduché a ovocné bez jakéhokoliv potenciálu ovšem regionálně jde o významného hráče, minimálně co se kvantity týče. Vinařství Cantina del Taburno dělá z Coda di Volpe víno s názvem Amineo, jež je daleko serióznější a v předloňském testu kampánských bílých mu v časopisu Decanter dali 92 bodů. Prodává se za trapných deset euro…  

sklep.pngFiano di Avellino hraje vyšší ligu. Ve své nejlepší podobě má toto víno mimořádně komplexní aromatiku chřestem a heřmánkem počínaje a žlutým ovocem a zralými broskvemi konče. V ambicióznějších případech projde delší macerací na slupkách a zráním v dubovém sudu, se kterým si velmi dobře rozumí.

O Grecu di Tufo – bílé chloubě Kampánie bylo pojednáno výše. Poslední zajímavou bílou odrůdu Falanghina charakterizuje vysoká kyselina, jablka a citrusy. Pokud se pěstuje blíže k pobřeží, tak se přidávají květinové tóny vyzrálejší ovoce. To je další bílé překvapení z Kampánie, opět cenově velmi přístupné.

Naproti přehršli famózních bílých odrůd stojí jediná zaznamenáníhodná červená a tou je Aglianico. Stejně jako u bílých ale jde o unikátní víno, jak by pravili Angličané – distinctive. Vyšší kyselinka podtrhuje v aromatu i chuti červené a černé ovoce spíš sotva zralé než marmeládové, perfektní taniny dávají vínu páteř a relativní dlouhověkost. Aglianico, především z Taurasi, je ale spíše elegantní a strukturované než mohutné a alkoholické a je typické, že při pití leckterých kampánských bílých máte větší dojem plnosti, než u Aglianica. Stejně jako u bílých pak boduje přívětivou cenovkou. Mimochodem, abychom skončili, kde jsme začali, anglická verze Wikipedie tvrdí, že Aglianico bylo hlavní odrůdou pro výše zmíněné slavné Falernské, navíc s odkazem na Denise Dubourdieu, slavného enologa z Bordeaux a Muže roku 2016 dle časopisu Decanter. Nicméně nejslavnější dvojice hledačů původu světových odrůd Jancis Robinson („Muž“ roku 1999) a José Vouillamoz uvádí první písemnou zmínku o Aglianicu z roku 1520 a také tvrdí, že Falernské bylo bílé. Přikláním se k paní Jancis a panu Vouillamozovi. Přece jen na to byli dva.        

Napsat komentář